Královské povinnosti - 4.kapitola

5. září 2014 v 22:16 | Allassa |  2.25 Královské povinnosti
Urgh prsk prásk bem!
Celý den mi nešlo se sem přihlásit. Tak jsem nakonec zkusila jako poslední pomoc otevřít jiný prohlížeč než google chrome a ono ejhle, jde to! Že mě to nenapadlo dřív, ušetřila bych si nervy. Těch mám za posledních pár dní víc než dost. Dokonce jsem se v práci pohádala s Jirkou a to už je sakra co říct. Jak by řekla kamarádka, bouchly mi saze. A ne málo.
Takže dnešní kapitolka... trošku akce, trošku pití, trošku více textu! Jipí yay jéj. Nějak jsem za poslední měsíc ulítlá na citoslovcích. To bude tím kafem. Piju dneska už třetí. A to mám ráno vstávat do obchodu. No, zřejmě potáhnu nonstop.
Začala jsem koukat Naruta. Nebo lépe řečeno, po několika letech pokračuji v jeho koukání. Chybí mi něco kolem 110 dílů. Jsem totiž na 263 díle Shippuuden. Dobrý, ne? :-D Mám co dělat. Aspoň se nebudu nudit. Hlavně, a teď spoiler, je tam oživená mrtvola Deidary a Sasori. Ty dva já můžu. Na každý způsob. Muhehehehe....


Lesem se ozývalo jenom šumění listů a dusot kopyt našich koní. Monotónní houpání koňského hřbetu mě uspávalo. Kdyby mě Hal nedržel, tak určitě slítnu dolů.
Jak jsme jeli Londýnem, ukazoval mi různá místa a vykládal příhody spojené s nimi. Úplně nejlepší bylo, když jsme u brány míjeli šerifovi lidi. Hleděli za námi ještě hodně dlouhou chvíli. Jo, myslím, že po dnešku mi nikdo neřekne jinak, než princova děvka. Hip hip hurá, přesně reputace, kterou jsem chtěla.
"Usíná, můj princi," na cestě vedle nás se objevil Poins a já na něho lenivě otočila hlavou.
"Ještě chvíli vydrž, Allasso. Máme tady takové hezké místo, Poins a já."
"Tobě se to řekne, tys nespal tři hodiny a pak se probudil z noční můry," zívla jsem a položila si hlavu na Halovo rameno.
"Proč mám pocit, že bych se ti měl omluvit?" vnímala jsem jeho hlas jako vibrace v hrudi. Líbilo se mi to. Líbilo se mi být v jeho pažích, cítit jeho vůni kolem sebe. Jak dlouho to bylo, co mě někdo takhle držel? Hodně dlouho a já si ani neuvědomovala, jak mi chyběla mužská přítomnost.
"Allasso?" z úvah mě přerušil Hal.
"Hm?"
"Myslel jsem, že jsi usnula."
"Ještě ne. Jenom jsem se zamyslela," řekla jsem popravdě.
"Už jsme na místě."
Rozhlédla jsem se kolem, byli jsme v roklině v lese, kde leželi dva vyvrácené stromy a tvořili tak jakousi mýtinku.
"Tady se schováváme, když máme města plné zuby," Poins seskočil z koně a přešel k nám. Natáhl ke mně ruce a já přehodila nohu přes krk koně a sklouzla dolů. Chytnul mě za boky a opatrně položil na zem. Hal seskočil za námi a z Poinsova koně stahoval vak.
"Nedošli jsme naprázdno," ušklíbl se, když vylovil z vaku flašku s nějakým pitím.
"Opít jste se mohli i v Eastcheapu," poukázala jsem na známý fakt.
"Ty piješ s námi, Allasso," vzal mě za ramena Poins.
"Večer mám práci, nemůžu pít," bránila jsem se.
"Mluvil jsem s paní Quickly. Dneska večer nepracuješ," dál se usmíval Hal. Podívala jsem se na Poinse a potom zpátky na něho. Povzdychla jsem si a natáhla ruku k princovi.
"Tak mi to sem přihraj."

Seděla jsem na zemi a opírala se zády o padlý kmen. Jedla jsem chleba a sýr a hojně to zapíjela vínem. První flaška padla brzy, v druhé jsme měli už jenom půlku. Víno bylo silnější, než na jaké jsem byla zvyklá a proto jsem cítila, jak začínám být opilá. Hal s Poinsem se pošťuchovali přede mnou a snažili se jeden druhého shodit na zem. Nakonec to vyhrál Hal tím, že podkopl Poinsovi nohy a ten se natáhl na zemi.
"Úžasné chlapci, fakt úžasné," zamávala jsem jim a napila se. Hal se natáhl a já mu podala víno. Poins se postavil a sedl si na moji levou stranu. Opřeli jsme se o sebe rameny a já mu nabídla chleba a sýr.
"Zazpíváš nám něco?"
"Na to nejsem dostatečně opilá, Poinsi."
"Ally, no tak, zazpívej něco," přidal se k němu Hal a sedl si na moji pravou stranu. Víno kolovalo přese mě k Poinsovi.
"Neumím zpívat a už vůbec ne písničky, které se zpívají tady," bránila jsem se.
"Zazpívej nějakou svoji písničku, určitě jich z domu musíš znát," Hal si vzal kus chleba a žvýkal.
"Těm byste nerozuměli," zavrtěla jsem hlavou, "ale možná bych našla jednu moji oblíbenou."
"Tak spusť," Poins mě vzal za ramen a Hal protáhl ruku kolem mého pasu. Nevadilo mi to, oba mě drželi blízko sebe a já jsem byla ráda, že nejsem sama.
"When the last eagle flies over the last crusty mountain, and the last lion roars at the last dusty fountain. In the shadow of the forest, when we are all in one, there is so unbelieving, it´s the last unicorn," spustila jsem potichu. Byla to písnička z Posledního jednorožce. Sice nebyla úplně správně, protože přesný text jsem si nepamatovala, ale zpívala jsem ji jim, protože jsem ji měla ráda a nebyla zas tak moderní, takže jsem jim nemusela nic vysvětlovat.
Dozpívala jsem a chvíli bylo ticho. Poins mi podal flašku a já se zhluboka napila, pak dala flašku Halovi.
"To byla hezká píseň. A zpívat umíš, je to mnohem lepší, než to, co slýchávám v hospodách," pochválil mě.
"Anglicky zpívám lépe než normálně," málem jsem řekla česky či slovensky. Ani jeden stát teď přece neexistoval, a i když byli oba ovínění, mohli si to pamatovat.
"Máš dobrou, sice trochu divnou, ale dobrou angličtinu. Hlavní je, že se domluvíme."
"Domluvit se dá i nohama a rukama, Hale. Stačí názorně ukázat a všechno jde," ozval se Poins.
"Skutečně?" Dívala jsem se z jednoho na druhého a přemýšlela, co to mají zase lubem.
"Chceš názornou ukázku?"
"Tak schválně," Hal se postavil zároveň s Poinsem naproti sobě, jenom já zůstala s flaškou sedět.
"Sleduj," Poins se natočil tělem ke mně. Položila jsem flašku vedle sebe a čekala, co bude.
Natáhl ruku, pak ji skrčil a ukázal prstem na sebe, pak na mě a dvěma prsty udělal gesto, abych šla blíž. Vstala jsem a udělala dva kroky. Znovu udělal gesto na přivolání a já přišla blíž.
"No dobře a co dál?" zajímal se Hal.
Došla jsem před Poinse a koukala se na Hala. Poins mě vzal za bradu a natočil k sobě, potom mi zvedl bradu, až jsem se na něho dívala. Sklonil se a políbil mě. Jeho rty se pohybovali na mých a já tam stála jak puk.
"Na tohle taky nejsem dost ožralá" řekla jsem, když jsem se od něj odtáhla. Poins mě právě políbil a mě nenapadlo nic jiného? Svět spěje do záhuby!
"Dobře, dobře, dokázal jsi mi to. Teď jsem na řadě já," odstrčil ode mě Poinse Hal, vzal mě za ruku, přitáhl si mě k sobě a hladově zaútočil na mé rty. Chytila jsem se jeho kožené bundy, abych neztratila rovnováhu. Skutečně si mě tihle dva předávají jako horký brambor?
Odtáhla jsem se i od Hala a ustoupila od obou. Bohové, ty pohledy, kterými mě sledovali! Úplně mi z nich naskočila husí kůže. V dobrém slova smyslu, samozřejmě. Úplně mě to rozechvělo, poslední, kdo se na mě takhle hladově a nebezpečně díval, byl Loki a i to bylo dávno.
"No," zacouvala jsem zpátky k opuštěnému vínu u stromu, "myslím, že jste si to oba dokázali dostatečným způsobem. Teď mě omluvte, já a tady chlast máme soukromý dýchánek." Musela jsem Lokiho vyhnat z hlavy, což s Halem nablízku zas tak jednoduché nebylo. Jenomže Hal byl Hal, bezstarostný, veselý, zlobivý syn krále. Muž, který každou noc spal s nějakou jinou ženskou, chlap, který pil se spodinou a užíval si života. Hal nebyl Loki, byli si podobní, to ano, ale každý z nich byl úplně jiný. A oba mě přitahovali jak světlo můry. Moment, Loki mě přece už nepřitahuje. Ten cit zmizel, když si někdo pohrál s mým vědomím. Vzpomínky na naše společné chvíle mi zůstali, ale láska? Ta byla v nenávratnu.
"Podívej se na ní, Poinsi, na ten její výraz. Zřejmě jsme neodvedli svoji práci dostatečně, úplně je vidět, že myslí na někoho jiného," zaslechla jsem Hala. Zvedla jsem pohled a zadívala se na dvojici přede mnou.
"Omlouvám se," šeptla jsem. Posadili se zpátky ke mně a já se opřela o kmen za sebou, "ale už je to hrozně dávno, co se na mě někdo podíval tak živočišně, jak vy dva teď."
"Kdyby ses víc rozhlížela kolem, tak bys těch pohledů viděla povícero, v Eastcheapu," Hal vytáhl z vaku poslední flašku.
"S paní Quickly máme dohodu. Nepatřím mezi její děvčata. Jsem jenom výpomoc, nedává mi peníze, jenom střechu nad hlavou a jídlo. Až najdu ty, které hledám, odejdu."
"To může trvat den, dva, ale i roky," poukázal Poins. Měl pravdu, ale co mi na tom v této chvíli záleželo.
"Vím jejich přibližnou polohu. Jsou to muži Henry Percyho. Rebeluje proti tvému otci, slyšela jsem," otočila jsem se na Hala.
"Percyho lidé? Cháska."
"To samé platí o většině tvých přítel, princátko," zívla jsem a opřela si hlavu o jeho rameno. Poinse jsem levou rukou chytila za ruku a propletla si s ním prsty.
"Až budu král, zavrhnu je všechny. Není nic lepšího, než polepšený vladař. Lidé tě pak více berou."
"Tak to chci vidět, Hale," uchechtnul se Poins.
"Já taky. Bez Poinse si ani neuprdneš a zavrhnout Falstaffa? Kdo by ti dělal dvorního šaška, když ne on?" zavřela jsem oči. Byla jsem opilá, cítila jsem to. Bylo mi příjemně teplo, les tiše šuměl a Hal s Poinsem přes šaty příjemně hřáli. Halovu další odpověď jsem neslyšela, protože spánek si mě vzal do své říše během několika vteřin.
 


Komentáře

1 Kitikara | 5. září 2014 v 23:01 | Reagovat

To je tak něžný. Polibky úžasně popsaný až mi z toho srdce plesá a prostě se mi moc líbí a nevím, co dalšího napsat. Děkuju za krásný čtenářský zážitek.

2 Phalandra | Web | 6. září 2014 v 15:00 | Reagovat

Ta povídka se mi neskutečně zamlouvá a moc se těším na další kapitolku. :3
Mimochodem... jop, taky Sasoriho a Deidaru můžu na všechny způsoby.. :D ačkoliv já sama ujíždím na Uchizích.

3 Veri | E-mail | Web | 8. září 2014 v 15:31 | Reagovat

Na mě to působilo jako taková milá, uklidňující kapitola :D A navíc moc povedená! :D
Že se těším na pokračování snad ani nemusím zmiňovat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama