Vampire Traveler - 1.kapitola

8. listopadu 2014 v 16:23 | Allassa |  Vampire Traveler
A hned vám sem přidávám první kapitolu, když byl prolog tak krátký.
A tady máte obrázek toho, jak vypadá naše hlavní hrdinka. Ano, skutčně jsem to já, ve svých teen letech. Byla jsem mladá a hezká.... teď už jsem jenom... mladá :D

Když jsem začala vnímat svět kolem mě, první přišly zvuky. Někdo velmi blízko mě chodil nahoru a dolů po místnosti. Osm kroků sem, povzdych, osm kroků zpátky. Povzdych.
Jako druhé přišli vůně. Cítila jsem čerstvé povlečení a člověka, co nebyl přímo člověkem, jeho pach se mísil ještě s pachem upíra. Moment, stop, zpátečka. Jak poznám vůni člověka a vůni upíra? Vždyť upíři přece neexistují. Blbost, vždyť já jsem upírka. Něco mi tady uniká….
Kroky ustaly.
"Vím, že jsi vzhůru." Mužský hlas. Podle barvy a intonace, mladý. "Můžeš otevřít oči, místnost je zatemněná."
Udělala jsem, jak řekl. Mrkala jsem, až se svět přede mnou zaostřil. Do mého zorného pole vlezla hlava blonďatého dlouhovlasého chlapa s brýlemi a starostlivým pohledem.
"Kaien Cross, nemýlim-li se."
"Oh, my se potkali?" poškrábal se na hlavě. Sakra, neměla jsem v úmyslu to říct nahlas.
"Tohle je naše první setkání," odhrnula jsem přikrývku, která mě přikrývala a posadila se. Kaien mě podepřel na zádech.
"Tak jak víš, kdo jsem?"
"Nejlepší lovec upírů v dějinách v důchodě, ředitel Cross Academy. Kdo by tě neznal."
"Jsi informovaná. Zatímco jediné o tobě, co vím, je to, že jsi upírka."
"Jak jsem se tady ocitla?"
"Yuki a Zero tě našli na kraji školy v havarovaném autě. Jistě ses chtěla přidat k Noční třídě na mojí škole, že?"
"Jsem trošku stará na to, abych znovu chodila do školy, Crossi."
"Skutečně? Protože nevypadáš být starší sedmnácti let." Něco mi na tom nesedělo.
"Máte tady zrcadlo?" Přikývl a pomohl mi vstát. Dokonce mě někdo převlékl do dlouhé noční košile. Udělala jsem pár kroků k zrcadlu, co viselo nad skříní u postele.
"To není možné," vydechla jsem. Dívala jsem se na své mladší já, skutečně z časů, kdy mi nebylo víc jak devatenáct let. Vlasy mi sahali kousek pod ramena, polodlouhá ofina sčesaná na stranu a šedé oči na mě vystrašeně hleděly. Projela jsem si rukama po těle, nikde žádná tuková pneumatika, břicho ploché a pevné.
"Je něco jinak, než by mělo být?"
"Jo. Všechno," vydechla jsem a zakymácela se. Podepřel mě a pomohl se mi posadit na kraj postele.
"Můžu vědět, kdo jsi? A jak ses tady ocitla?"
"Můžu vám věřit?" podívala jsem se na něho a mávla nad tím rukou, "Vlastně můžu. Slibte mi, že to, co vám řeknu, nebudete nikde a nikomu interpretovat. Přísahejte."
Přísahal. A já mu řekla, že jsem z jiného světa. Že jsem upírka, živící se upíří krví, která přišla změnit to, co má přijít. Že mě sem poslal někdo, kdo měl určitě zvrácený smysl pro humor. A že chci chránit jeho pacifistické myšlenky. A taky jsem skoro třicetiletá ženská uvězněná v těle teenagera.
Poslouchal a zprvu mi nevěřil. Tak jsem mu řekla vše, co jsem věděla, aniž bych narušila děj. Pak mi uvěřil. Zatímco já pořád čekala, že se vzbudím. A ono pořád nic.
"Myslím, že budeme potřebovat krycí historku. O tom, jak ses tady ocitla a kdo jsi. Na něco společně přijdeme… omlouvám se, ale neřekla jsi mi své jméno."
Zamyslela jsem se. Automaticky jsem chtěla říct, že se jmenuji Allassa. Jenomže ta je už tak profláklá, že mi to nedalo a dala jsem mu své druhé skutečné křestní jméno.
"Jmenuji se Alla…. Teda Alexandra. Alexandra Mikaelson."
Příjmení jsem si půjčila od mých oblíbených upířích sourozenců z Upířích deníků a Původních. Klaus by byl na mě pyšný.
"Vítej v Cross Academy, Mikaelson-san."


Kaien mě nechal odpočívat dalších několik hodin. Pak přišel a donesl sebou bílou uniformu.
"Budu muset chodit do školy?" zakvílela jsem.
"Mikaelson-san…"
"Alexandra,"opravila jsem ho.
"Alex-chan?" usmál se na mě a já přikývla. Nebýt té přeměny, byli bychom přibližně stejně staří. Ale jak jeho výzor, tak můj klamou. Mně táhne na třicet, jemu je přes dvě stě.
"Alex-chan, musím na tom trvat."
"Kaien-san, nechci být neuctivá, ale nezapomněl jsi na to, že jsem upír živící se krví jiných upírů? Je to skutečně rozumné, mě nechávat s nimi? Nemůžu být třeba… v některém z pokojů pro hosty tady?"
Cross se na chvíli zamyslela a pak zavrtěl hlavou.
"Pokud máme tvou identitu udržet v tajnosti, jak chceš, musíš být s ostatními upíry, je mi to líto."
"V tom případě se modli, aby krevní tablety fungovaly." Postavila jsem se a vzala mu z rukou uniformu.
"Koupelna je naproti dveřím. Počkám tě tady, pak tě zavedu do třídy."
"A moje věci?" Pamatuji si, že jsem jela na dovolenou se třemi malými kufry, než jsem se ocitla tady.
"Budou přemístěny do tvého pokoje, jen co bude připraven."
"Děkuji." Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře, o které jsem se opřela. Proč mám pocit, že mi pořád něco uniká?


Šla jsem vedle Kaiena po chodbě v bílé uniformě a neustále si snažila stahovat sukni níž ke kolenům.
"Kratší už neměli?" zavrčela jsem.
"Je to standardní délka a sluší ti, Alex-chan."
"Když myslíš."
"Rád bych, aby ses za mnou zítra před první hodinou zastavila. Seznámím tě s mojí dcerou a synem."
Přikývla jsem. Zastavili jsme se před dveřmi, vedoucími do třídy. Cítila jsem za nimi spoustu upírů. Jeden z nich ale byl cítit jinak, silněji. Bylo mi hned jasné, že se jedná o toho prokletého Kurana. Ne, já ho skutečně v lásce neměla.
"Připravena?" podíval se na mě Kaien a já zvedla pohled ze země na dveře před sebou. Pamatuji si, jak jsem se cítila před tolika lety, když jsem nastupovala na střední školu, kde jsem nikoho neznala. Předně ten samý pocit jsem zažívala nyní.
"Ať to mám za sebou," zamumlala jsem. Kaien otevřel dveře a vstoupil. Já stála ve dveřích a sledovala jeho záda.
"Dobrý večer, moje milovaná noční třído!" Rozhodil teatrálně rukama a já měla co dělat, abych se nepráskla rukou do čela.
"Řediteli, co vás sem přivádí?"
"Mám pro vás skvělou zprávu! Ode dneška budete mít novou spolužačku. Alex-chan?" Cross byl zpátky ve svém přehnaně hyperaktivním já.
Vstoupila jsem do místnosti a koutkem oka sledovala upíry, kteří tam seděli. Postavila jsem se vedle ředitele, spojila ruce před sebou a uklonila se.
"Dobrý večer."
"Nevěděl jsem, že k nám má někdo přistoupit," ozval se znovu mužský hlas ze zadu třídy.
"Kaname-kun, bylo to narychlo. Do dnešního rána jsem to nevěděl ani já," otočil se na mě Cross a položil mi ruku na rameno, "doufám, že na ní budete hodní. Alex-chan, představíš se svým spolužákům?"
"Zůstává mi něco jiného?" zamumlala jsem a zvedla pohled ze země na Kaiena a pak na třídu. Očekávání bylo téměř hmatatelné.
"Jmenuji se Alexandra Mikaelson. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet." Chvíli bylo ticho, a pak se rozproudila debata o tom, že nikdo o rodině Mikaelson nic neslyšel. S Kaienem jsem se dohodla, že nebudeme zbytečně roztrubovat, kdo jsem.
"Obávám se, že nikdy jsem o rodině upírů, která by se tak jmenovala, neslyšel," Kaname Kuran prošel třídou a zastavil se přede mnou.
"Alex-chan nepochází odsud. Je poslední své rodiny a proto doufám, že ji budete chránit stejně tak, jako chrání tebe, Kaname-kun."
Sváděla jsem oční souboj s čistokrevným před sebou. Úplně bylo vidět, jak přemýšlí nad tím, jakou úlohu budu hrát v jeho šachové partii, kterou rozehrává s ostatními z Cross Academy.
"Jsem vždy rád, když mezi nás přijde další upír, zvlášť čistokrevný, který si přeje mír mezi lidmi a námi. Jmenuji se Kuran Kaneme a jsem prezident Noční třídy," vzal mě za ruku a políbil mi klouby prstů, "neváhej se na mě s čímkoli obrátit, Mikaelson-san."
"Děkuji za přijetí, Kuran-san," vzala jsem si zpátky svoji ruku.
"Tak, zbytek nechám na vás. A prosím, Alex-chan, nezapomeň na zítřejší večer," mrknul na mě Kaien a já přikývla. Skutečně mě tady nechává s nimi samotnou? Bohové, za co.


Sotva se za ředitelem zavřely dveře, znovu byly všechny oči na mě.
"Zajímavé," prohodil Kuran potichu, zatímco si mě měřil, "voníš jinak."
"Pardon?" nakrčila jsem obočí a měla chuť od něj odstoupit, když se ke mně naklonil a nasál vzduch u mého krku. Ale neustoupila jsem, bod pro mě. "Slyšel jsi někdy o osobním prostoru?" podotkla jsem kousavě a naše oči se znovu setkaly, když se narovnal.
"Jaká jsou na této škole pravidla, ti ředitel řekl, že ano?"
"Vím vše, co potřebuji vědět, Kuran-san."
"V tom případě je všechno v pořádku. Nicméně," položil mi ruku na rameno a já ucukla, když jsem ho chtěla obejít a jít si sednout, "budu tě bedlivě sledovat. Něco se mi na tvém přijetí sem nezdá. A já na to přijdu, Mikaelson-san."
"Tak to vážně hodně štěstí," věnovala jsem mu jeden ze svých zlých úsměvů a setřásla jeho ruku.
Obešla jsem ho a proletěla pohledem celou místnost. V jedné z lavic vstal blonďatý upír a zamával mi.
"Mikaelson-san, tady mám jedno volné místo." Přešla jsem k němu a on mě pustil za sebe do lavice.
"Jmenuji se Ichijo Takuma a jsem vice prezident Noční třídy. Těší mě," uklonil se mi a já mu úklonu opětovala.
"Alexandra Michaelson. A prosím, říkej mi jménem." Takuma horlivě přikyvoval. Začal mi klást otázky, odkud jsem přišla, kolik je mi let, co mám ráda, co nemám ráda a já si vydýchla, když do místnosti přišel učitel a on zmlkl. Opřela jsem se do opěradla a natáhla nohy před sebe. Upíři kolem mě znuděně sledovali výklad a já sledovala je. Byli tady všichni, které jsem znala. Rima se Shikim, Seiren v pozadí u Kanameho, Ruka, Hanabusa a Kain. Poslední dva jmenované jsem si prohlédla pořádně. Moji oblíbenci, Idol-senpai a Wild-senpai. Jakoby vycítil na sobě můj pohled, Aido se otočil a jeho zářivě modré oči se potkaly s mou šedí. Usmála jsem se na něho a přesunula pohled na tabuli. Na to šťouchl Kaina do boku a začal mu šeptat, že se mu nějak nezdám a že rozhodně nebude poslouchat neznámou čistokrevnou tak, jako Kanameho. Aido a jeho milovaný Kaname. Úsměv mi vydržel až do konce vyučování.


Po skončení vyučování jsem se přesunula s ostatními do jejich domu, kde přebývali. Kaname mě informoval, že můj pokoj byl připraven a že veškeré své věci najdu tam.
Nepoděkovala jsem mu. Takuma se nabídl, že mě tam zavede a ukáže mi, kde co je. Jemu jsem už poděkovala.
"Mikaelson-san," zavolal na mě ještě z přízemí Kaname, když jsem vycházela po schodech do patra. Otočila jsem se a v letu zachytila krabičku, která na mě letěla. Zahrkala jsem s ní a podívala se na čistokrevného pod sebou. "Tvé krevní tablety."
"Samozřejmě," otočila jsem se zpátky a usmála se na Takumu, "můžeme pokračovat?" Přikývl. Kanameho pohled jsem na svých zádech cítila, dokud jsme nezašli za roh. V jedné věci měl pravdu. Bude to ještě hodně, hodně zajímavé.
 


Komentáře

1 Aki | Web | 15. listopadu 2014 v 9:31 | Reagovat

To vypadá zajímavě :D Moooc se těším na pokráčko... :D

2 Kitikara | 15. listopadu 2014 v 21:40 | Reagovat

Za menší komentový výpadek se omlouvám, tohle si asi zase sjedu až bude víc dílů. A jinak jsem ráda i za anime věci, tohle přibližně znám, takže super námět. A přimlouvala bych se o nějakou drobnost z Dragon lance, klidně i jen zlomenek, je to moje srdcovka, minimálně Draci podzimního soumraku.

3 Shezy | Web | 12. prosince 2014 v 22:36 | Reagovat

Ehm... tak, jako první se chci omluvit, že si tvou povídku čtu až tak pozdě, ale jaksi mě vytížilo psaní mojí Bleach fanfikce - však víš, jak to se mnou je... :D - a ještě se do toho pletla škola, tak jsem neměla čas. Tohle anime... absolutně jsem nevěděla, o co tam jde, takže jsem se na něj chtěla nejdříve podívat, než si tvé - jako vždy - úžasné dílo přečtu. A, ta-dá, konečně jsem se k tomu dokopala. Upřímně, nápad si dostala skvělý a moc se těším na pokračování, na které se vrhám hned teď. :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama