Vampire Traveler - 3.kapitola

22. listopadu 2014 v 18:44 | Allassa |  Vampire Traveler
Zdravíčko.
Hádejte co, hádejte co! Za dva dny má tento blog své první narozeniny! Yay! Je až k neuvěření, jak ten čas letí. Takže všechno nejlepší, Lokiho armádo!
Jinak úspěšně píšu tu povídku na Upíří deníky. Mám už šest kapitol, já jsem tááák šikovná. Já vím, mám začít psát další Allassu, ale nebojte, nápady na ní musí dozrát jako víno, než je hodím do Wordu. Vše bude, časem. Už i tak je úspěch, kolik mám tady za ten rok ukončených věcí. Tři Allassy, jednu jednorázkovku a dvě rozdělané povídky, jednu na Marvelo a druhou na Naruta. Ani nevím, zda je dokončím. Jak říkám, vše chce čas. U mě to platí dvojnásobně. A právě jsem si kýchla, takže to bude pravda.


Na druhý den jsem si všimla, že Aido s Kainem zmizeli ze třídy. Jop, nastal čas, abych se zamíchala do děje. Mrkla jsem okem na Kanameho, který si četl nějakou knihu, a nenápadně se vytratila.
Věděla jsem, kam mám jít, protože jsem stejně jako dva upíři přede mnou cítila sladkou vůni krve.
Zůstala jsem stát mezi stromy a sledovala interakci mezi Aidem a Yuki. Jakmile ji vzal za ruku a chtěl ji kousnout, nehtem jsem si rozřízla zápěstí a přiskočila k nim.
"Pusť ji," zavelela jsem a jako upír nižšího postavení mě musel poslechnout. Nepočítala jsem ale s tím, že mě za zraněnou ruku vezme zezadu Kain a přitáhne k sobě.
"Hmm, tvoje krev voní mnohem lépe, Alex-chan," Aido skutečně Yuki pustil, která roztřeseně udělala dva kroky dozadu.
"Hanabuso, neudělej blbost, je tabu pít krev čistokrevných," promluvil za mnou Kain a jeho hlas vibroval na mých zádech, přitisknutých k jeho hrudi.
"Kdo říká, že ji budu pít. Chci jenom ochutnat," olízl mi blonďáček zápěstí, "i když, myslím, že se na mě nikdo zlobit nebude, když si ji vezmu víc." Naklonil mi hlavu na stranu a přiblížil se ústy ke krku.
"Hanabuso…" promluvil Kain, ale ozval se svištivý zvuk a mezi mnou a upíry se objevila pistole.
"Je striktně zakázáno pít krev na školních pozemcích," promluvil Zero, "i když se jedná o někoho vašeho druhu. To vás tak opil pach krve, že jste ukázali svou pravou tvář, upíři?"
"Zero, ne!" zakřičela Yuki.
"Ale vždyť to byla jenom ochutnávka," olízl se Aido, ale Zero vystřelil. Aido s Kainem se lekli a já si dál v klidu olizovala zápěstí, které se zatahovalo, jako bych si ho nikdy neporanila.
"Můžeš sklonit svoji Bloody Rose? Je pro nás velmi nebezpečná," Kuran přišel na scénu zachránit den.
Jelikož tuto scénu znám, neposlouchala jsem je, ale se zájmem sledovala Seiren, která vymazávala paměť lidským dívkám.
Zero vzal Yuki za ruku a s posledním pohledem mým směrem ji táhl pryč.
"Alexandro," narovnala jsem se a otočila na čistokrevného před sebou, "my dva si musíme promluvit."
"Zrovna jsem na to teď také myslela," přikývla jsem a následovala trojici upírů zpátky do školy.


Po návratu do Měsíčního domu jsem šla s Kanamem do jeho pokoje či pracovny. Zavřela jsem za sebou dveře a sledovala čistokrevného před sebou.
"Měl bych ti poděkovat, za to, co jsi dneska v noci udělala," Kaname stál u oken a díval se ven.
"Nedělala jsem to kvůli tobě, ale kvůli Yuki," odpověděla jsem.
"Aido s Kainem budou potrestáni."
"Nestojím o tom, aby někdo kvůli tomu trpěl."
"Proč mám pocit, že si nevážíš vlastního života tím, jak jdeš proti mně, Alexandro?"
"Třeba tě prostě jenom nemám v lásce," pokrčila jsem rameny.
"A stejně jsi uchránila Yuki před Aidem za cenu vlastní krve, i když jsi věděla, že se mi to nebude líbit."
"Je lehké si všimnout, že je ta dívka pro tebe speciální. Navyše, proč ji traumatizovat kousnutím od upíra, když tomu můžu zabránit?"
"Řekni mi, jakou hru tady s námi hraješ?" Kaname se otočil od okna a oči mu rudě žhnuli. Věděla jsem, že moje na tom nebudou jinak, když jsem mu pohled opětovala.
"Zdaleka ne tak nebezpečnou jako ty," odpověděla jsem a odešla z místnosti.


Ve společných prostorách v přízemí jsem potkala Aida s Kainem. Počkala jsem si chvilku tak, aby mě neviděli a poslouchala jejich debatu. Aido si stěžoval, že na tabletách dlouho nevydrží, a jak krásně voněla Yukina krev. Kolem mě prošel Kaname a já ho tiše následovala. Aido od něj dostal facku a já se uchichtla.
"Víš, taky mohl docela dobře mluvit o mé krvi, Kaname." Odcházející upír se otočil a změřil si mě pohledem.
"Za to bych ho ale pak už musel zabít."
"Děsivé," podotkla jsem a sedla si vedle Aida, který vyváděl jako malý, jenom co Kaname zmizel za rohem. Objala jsem ho a jako dítě ho hladila ve vlasech.
"Neboj se, Hanabuso, nikdo tě zabíjet nebude. Já dobře vím, jakou mám krev a jak vás musí pokoušet. Když budeš hodný, možná ti potajmu dám znovu ochutnat," ušklíbla jsem se nad tím, jak ztuhl. Odtáhla jsem se a postavila. Mrkla jsem na Kaina a se smíchem odcházela do svého pokoje.
"Musí být šílená," zaslechla jsem ještě Kaina.
"Ona mi řekla Hanabuso! Od kdy si my dva tykáme! A proč se ke mně chová jak k dítěti!" začal znovu vyvádět Aido.
"Hanabuso…" Kain se určitě musel prásknout do čela. S úsměvem jsem za sebou zavřela dveře pokoje.


Bylo několik dní do svatého Valentýna a já nenápadně přes den, stejně tak jako po několik dní, zmizela z Měsíčního domu na školní pozemky. Měla jsem pořád problémy se spaním a jediné místo, kde jsem byla schopna usnout, byla stáj. Ležela jsem na seně a po prvé za celý týden měla spánek bez nočních můr, když do mě někdo hrubě strčil pravděpodobně botou.
"Co děláš venku ze svého pokoje, upírko!"
Pomalu jsem otevřela oči a setkala se s Bloody Rose namířenou na svoji hlavu.
"Co bys řekl, prefekte? Samozřejmě, že jenom spím," posadila jsem se a protáhla se. Začala jsem si oprašovat košili od stébel a rovnat horní díl uniformy, na kterém jsem ležela. Bílá klisna vedle do mě šťouchla čumákem.
"Lilly snese vedle sebe jenom mě," podivil se Zero familiárnosti mezi mnou a zvířetem.
"Zřejmě nebudeš tak výjimečný, jak si myslíš," zívla jsem, "a když už jsme u toho myšlení, myslíš, že bys mohl mířit někam jinam? Znervózňuješ mě." Zero vypadal, že přemýšlí, ale nakonec pistoli schoval a opřel se o trám, nespouštějíc ze mě oči.
"Tak co tady děláš, za dne?"
"Mám problémy se spaním. Nejsem zvyklá spát sama a tak nějak nemám sebou tabletky, které mi pomáhají odhánět noční můry," řekla jsem po pravdě.
"A proto spíš ve stáji?"
"Je tady klid a přítomnost jiných, i když koní, mě uklidňuje," pokrčila jsem rameny, "otázkou je, proč nejsi ve třídě ty."
"Na to ti nemusím odpovídat." Pousmála jsem se. Samotný úspěch byl v tom, že jsem se Zerem zvládla držet konverzaci, aniž by se mě pokusil zabít. Začenichala jsem ve vzduchu, jeho pach byl silně cítit jeho degradací na Level E. Pálení hrdla, které jsem po několik dní pociťovala, se jenom zhoršilo. Vím, že za poslední dny jsem dost zeslábla a tablety, nahrazující krev jsem už nebyla schopna pojmout vůbec. Zero zneklidněl při pohledu na mě a já sklopila hlavu. Určitě mi musí žhnout oči. Vstala jsem a oprášila si sukni.
"Myslím, že nejlepší bude, když se vrátím. Nechci přece, aby mě tady nachytali jiní studenti, že?" zamumlala jsem a prošla kolem něho.
"Dneska to bude jenom s varováním, Mikaelson, příště nebudu váhat a nahlásím tě řediteli. Když si vás Kuran nedokáže udržet na vodítku."
Otočila jsem se na něho ve dveřích stájí a usmála se.
"Mně Kaname nevelí, Zero. Nemám z něj strach, ne takový, jaký bych měla mít." Pokývla jsem hlavou a vydala se zpátky do Měsíčního domu.


Nastal den Svatého Valentýna. Vztahy mezi Kanamem a Zerem se ze dne na den vyhrocovaly. Cítila jsem, jak Zero bojuje se svou upíří stránkou a věděla jsem, že nebude trvat dlouho a tento boj prohraje.
Brána se otevřela a naše skupinka vstoupila mezi davy dívek a několika chlapců. Yuki měla svůj proslov a já stála v pozadí a nudila se. Pískla píšťalka a chlapci se rozlétly ke svým branám, aby přijali čokoládky od děvčat. Zavrtěla jsem hlavou a šla jako poslední ze skupiny. Zastavila jsem se při Zerovi, který na mě pohlédl a pak znovu sledoval dění před sebou.
"Na jedné straně máme upíry. Na druhé pištějící holky, které je milují. Kam ten svět jenom spěje," promluvila jsem do ticha mezi námi.
"Neměla bys tam být s nimi?"
Smutně jsem se pousmála. Čím víc jsem byla v jejich přítomnosti, tím víc se hlásila moje žízeň.
"Vím, jak to bolí, Zero. A bude to bolet, čím dál tím víc, dokud nedostaneš to, po čem tvoje tělo touží," položila jsem mu ruku na rameno. Podíval se na mě s rozšířenými zorničkami, ale já se dívala dopředu, na Kanameho nesouhlasný pohled. Nechala jsem ruku spadnout podél boku a odešla od překvapeného chlapce.
"Ano, Mikaelson-san," oslovil mě jeden z mála chlapců v řadě, kolem které jsem procházela. Zastavila jsem se a usmála se na něj. "Prosím, přijměte moji čokoládu," vystrčil před sebe modrou krabičku se zlatou stuhou. Vzala jsem ji a sklonila hlavu na znak díku.
"Arigato," poděkovala jsem a pokračovala v cestě.


Do třídy jsem ale s ostatními nepřišla. Myslím, že už si zvykli na to, že do hodin chodím, jak se mi zlíbí. Namísto toho jsem sledovala Zera, který se schovával ve stáji a v noci hlídkoval na pozemcích.
U jezera ho obklíčili moji upíří spolužáci, mínus Takuma, Seiren a Kaname. Neměla jsem v plánu se k nim přidávat, cítila jsem Yuki nedaleko a věděla, že je zastaví. Měla jsem svých starostí dost, protože pálení v krku už se nedalo vydržet. Otočila jsem se na podpatku a utíkala směrem k ředitelské budově.
Proběhla jsem ji celou a po cestě se srazila se Zerem, který vycházel z koupelny, kde na zemi seděla Yuki.
"Upírko, co tady děláš?" zamračil se na mě stříbrovlasý prefekt a zabouchl dveře, čímž zablokoval Yuki v koupelně.
Do nosu mě udřela vůně jeho krve a já se chytila za ústa a krk. Zavřela jsem oči a snažila se dýchat povrchně, aby mě to více neprovokovalo. Zero si zřejmě myslel, že mě tak rozrušila vůně krve dívky za dveřmi, protože mě hrubě popadl za ramena a přirazil ke zdi.
"Ptal jsem se tě na něco!"
"Kiryu-kun! Alex-chan je tady určitě kvůli mně, byl bys tak laskav a pustil ji dřív, než zkolabuje?" ozval se za námi Kaienův hlas. Zero mě chvíli sledoval a pak pustil. Svezla jsem se po zdi do kleku a zhluboka vydechla.
"Nikdo z Noční třídy tady nemá co dělat! Podívejte se na ní, jak vypadá, takhle tady brzo někoho napadne!"
"Nebyla bych jediná, že? Na rozdíl od tebe ale, já netoužím po krvi dívky v koupelně," zašeptala jsem tak, aby mě slyšel jenom on. Zero práskl rukou do zdi nade mnou a naštvaně odkráčel. Kaien si ke mně klekl a zvedl mi bradu tak, abychom si viděli do očí.
"Beru to tak, že tablety nefungují." Nebyla to otázka.
"Asi dva dny dozadu přestali tišit hlad," přikývla jsem.
"Proč se nenakrmíš na nějakém upírovi ve třídě?"
"Nejsme zrovna ve vztahu, kdy mi dobrovolně otevřou své žíly, Crossi."
"V tom případě budeme muset poprosit o pomoc Kanameho, Alex-chan."
Zasténala jsem. Přesně tohle jsem nechtěla, být zavázaná tomu sebestřednímu manipulativnímu bastardovi. Taky jsem to Kaienovi tak řekla. Namísto toho mi pomohl vstát a odváděl mě do jeho pracovny. To, že za rohem poslouchal Zero každé naše slovo, jsem věděla z nás dvou jenom já.
 


Komentáře

1 Aki | Web | 24. listopadu 2014 v 18:14 | Reagovat

Dobře se to vyvíjí... :D Těším se na další část :D

2 Shezy | Web | 12. prosince 2014 v 22:56 | Reagovat

Tak Zero poslouchal, jo....? Heh, začíná to být sakra zajímavé!
A Kaien se mi díky tvojí povídce líbí víc a víc! :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama