Vampire Traveler - 11.kapitola

10. ledna 2015 v 2:28 | Allassa |  Vampire Traveler
Zdravíčko!
Tak jsem se po 10 letech dala na RPG psaní na facebooku. Allassa is back, yay! A co je na tom nejlepší? Že se to hraje na motivy Středozemě a anglicky k tomu. Takže si k tomu ještě procvičím psanou angličtinu.
Dneska je tady kapitola Vampire Traveler.
Hezké počtení.


Vědomí jsem nabyla okamžitě, když jsem uslyšela klepání. Zvedla jsem se do sedu a podívala se na dveře.
"Ano?"
"Alex-san," ozval se Takumův hlas, "za hodinu vyrážíme. Kaname-sama si přeje, abys s námi jela v autě."
Kolem pasu se mi omotaly dvě ruce a stáhly mě zpátky do lehu.
"Hned budu dolů," odpověděla jsem a otočila hlavu na Aida, "slyšel jsi, budíček."
"A já doufal, že půjdeš s námi," zabořil si nos do mých vlasů.
"Vím, že to bude pro tebe těžké, to beze mě vydržet, Hanabuso," ironie a sarkasmus z mého hlasu jenom čišely, "ale pokud teď nevstanu a nesmyju ze sebe pach vás dvou, mohlo by to vyvolat otázky, na které nechceme odpovídat."
"Kdyby rada věděla, co jsi zač, tak tě na místě zabije, Alexandro," ozval se zpoza mě Kain.
"Přesně," přitakala jsem a vymotala se z jejich rukou a nohou. Přešla jsem ke dveřím, vykoukla ven a otevřela je dokořán, když jsem na chodbě nikoho nenašla.
"Nikde nikdo, šup, padejte do svého pokoje."
"Alex-chan, ty jsi tak krutá," přejel mi prstem po tváři Aido, když kolem mě procházel.
"To ještě nic není, Hanabuso. Akatsuki, odtáhni si ho dřív, než ho praštím," povzdychla jsem si a opřela se o dveře.
"Ale když ses krmila, tak ti to nevadilo."
"To jsem nemusela řešit upíří politiku, ty trdlo," na rameni mi přistála Kainova ruka a já vzhlédla vzhůru.
"Dopadne to dobře," ujistil mě, "budeme tam s tebou."
Usmála jsem se na něho a potlapkala ho po hřbetu ruky.
"Ani nevíš, jak jsem za to ráda."
Jakmile za nimi zaklaply dveře, otočila jsem se do místnosti a prošla si rukama přes vlasy.
"Co si sakra mám vzít na sebe?"

V autě panovala napjatá atmosféra. Naštěstí jsem seděla vedle Kanameho a ne vedle Asata, který jel s námi. Čistokrevný požadoval, aby rada upírů nechala na pokoji Cross academy. Myslím, že Asatovi se to moc nelíbilo.
Před domem, kde se měl konat banket, jsme našli Kaina s Aidem, jak koukají na spící Yuki. Zatnula jsem ruce v pěst, velmi dobře jsem věděla, čí je to práce. Nechala jsem Kanameho, aby Yuki odnesl.
"Zůstaňte s Alexandrou, Aido, Akatsuki," přikázal dvěma upírům a oni přikývli, "já se postarám o Yuki."

"Nesnáším, jak se na mě všichni dívají," nervózně jsem si popotahovala korzet od šatů, které mi půjčila Rima. Byly dlouhé po kotníky a měli bouřkově šedou sukni a stříbrný korzet vyšívaný černou barvou. Kain mě chytil za ruku a oddálil ji od mých šatů.
"Jsi nervózní."
"Samozřejmě, že jsem, kdybys ty byl jediný neznámý čistokrevný mezi tolika upíry, kteří si tě měří pohledy jako nové zboží, taky bys byl nervózní," odfrkla jsem si a vytrhla svou ruku z jeho.
Aido a Ruka se mezitím bavili o tom, jak je banket hlídaný lovci a Aidovi se samozřejmě nelíbilo, že jedním z ochranky byl Zero.
"Vím, že bys byla raději v mojí posteli, než tady, ale na to si budeš muset chvíli počkat," zježily se mi všechny chlupy na krku a zátylku, když mi tohle Kain zašeptal do ucha, aby to neslyšela Ruka. Otočila jsem se na něho a o krok ustoupila.
"Tohle bych čekala od Aida, ne od tebe. Kdo jsi a co jsi udělal s Akatsukim?" Kain se zasmál, ale po očku sledoval Rukinu reakci. Ta, ale v davu hledala Kanameho, takže si naší výměny nevšimla.
"Pokud se mě snažíš použit jako důvod k tomu, aby ona žárlila, tak to hodně štěstí," zasyčela jsem a odešla od nich.
Procházela jsem kolem upírů, kteří se mi klaněli a přešla až k Yagarimu, stojícímu u stěny.
"Víte, docela bych si i zvykla, na to uctívání," promluvila jsem a postavila se vedle něho.
"Co chceš, Alexandro?"
"Nemůžu si přijít popovídat se svým oblíbeným učitelem, Yagari-sensei?" nahodila jsem nevinný obličej.
"Budeš si raději povídat s lovcem upírů než s upíry samotnými, to o něčem vykazuje. Nevěříš své vlastní rase, Alexandro?" trefil hřebík po hlavičce.
"Tak nějak," pokrčila jsem rameny a usmála se na něj, "náhodou nemáte u sebe cigaretu navíc?"
"Kouření není dobré pro zdraví," odpověděl mi, ale já v jeho hlase cítila náznak humoru.
"To není víc věcí, které dělám a pořád jsem tady, živá a zdravá."
"Alexandra-san," oslovil mě Takuma, když se vyloupl z davu, "Kaname-sama si přeje, aby ses k němu přidala."
"A přehlídka vítězných koní začíná," povzdychla jsem si, "bylo fajn si promluvit, Yagami-sensei, ale vypadá to, že mě čeká práce. Omluvte mě."
Následovala jsem Ichija, který si pod schodištěm stoupl z Kanameho jedné a já z druhé strany. Ostatní upíři si nás všimli a poklekli před námi.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit, prosím, pokračujte v zábavě," požádal je Kuran.
"Kaname-sama, slyšeli jsme, že jste se postavil proti radě starších kvůli ochraně lidí. Je to pravda?" zeptal se jeden z aristokratů.
"Ano, je."
Poslouchala jsem slova chvály na čistokrevného vedle sebe a měla co dělat, abych neprotočila očima.
"Kaname-sama, děkuji, že se staráte o mého syna," přistoupil k nám Aidův otec, "vám také děkuji… omlouvám se, nebylo mi sděleno vaše jméno." Podíval se na Hanabusu.
"Alexandra Mikaelson, otče."
"Mikaelson-sama."
"Děkuji vám za zprostředkování pohoštění, Aido-dono," promluvil Kaname, "nejsem zvyklý na sešlosti, jako dneska a proto jsem se jich moc nezúčastnil. Pokud vím, tohle je ale první sešlost pro Alexandru, takže je jenom správné, že jsem se jí účastnil jako doprovod."
Ten to teda se slovy uměl, takže nakonec můžu za to já, že tady se mnou je. Hlavně, že se má na koho vymluvit.
Do reality mě ze zamyšlení vrátil až požadavek staršího Aida, aby si Kaname všiml jeho dcery, Tsukiko. Nakonec to dopadlo tak, že mu ostatní upíři předhazovali svoje ratolesti jeden za druhým. Přišlo mi to směšné a tak jsem se otočila, aby neviděli můj úsměv.
"Mikaelson-sama," oslovil mě Aidův otec a já polkla veškerou škodolibost, kterou jsem cítila a natočila se k němu.
"Ano, Aido-dono?" pokud mi předhodí Hanabusu jako budoucího manžela, hodím face palm a bude mi jedno, kdo všechno to uvidí.
"Doufám, že jsem vás neuvedl do rozpaků."
"Oh, vůbec ne. Já a Kaname-sama jsme jenom přátelé a tak to také zůstane." Oni si snad skutečně mysleli, že bych s tím šílencem mohla tvořit pár. Logiku by to mělo, oba jsme čistokrevní. Omluvila jsem se a odešla od nich. Nahrnulo se tam až moc rodičů, kteří chtěli provdat své dcery za Kanameho a neměla jsem žaludek na to, je poslouchat.
Zahlédla jsem Zera a sledovala jeho pohled ke dveřím, kde jsem uviděla svého oblíbeného člověka.
"Ichiru," usmála jsem a sledovala je pohledem, dokud nezmizeli v chodbě.

"Kurane, jdi od ní," promluvila jsem, když jsem vešla do místnosti s Kuranem a Yuki. Kaname se skláněl nad Yuki na pohovce a olizoval jí krk.
"Alexandro," nadzvedl se a švihl po mně rudě zářícím pohledem, "zase máš problém s klepáním, jak vidím."
"A ty máš problém se sebeovládáním. Mám hlad, když tě takhle vidím, Kaname a to jsem se včera nasytila," založila jsem si ruce na hrudi, "neudělej nějakou blbost, které bys později litoval."
"Alex-chan," promluvila Yuki, "já mu to dovolila."
"V tom případě jsi hloupější, než jsem si myslela."
"Alexandro," ve zdi za mnou se objevili praskliny, Kaname se asi zlobil, "vrať se na banket."
"Jak přikážeš, Kaname-sama," uklonila jsem a chytila za kliku, "možná bys rád věděl, že to druhé dvojče pracuje pro radu upírů. Pro to jsem tě původně hledala." Nechala jsem je tam a zavřela za sebou dveře. Položila jsem si hlavu na dřevo a vydechla si. Tím moje práce pro dnešek končí.

Začali prázdniny a všichni upíři, s výjimkou mě a Aida, odjeli do Aidovy rezidence. Kuran se mi pokusil dát příkazem, abych jela s nimi, ale pádnými důvody, mezi jinými hlavním, že někdo toho blonďatého pošahance musí pohlídat, jsem ho přesvědčila, že bude lepší, když zůstanu.
Když Kaname a ostatní opustili pozemky školy, vyšla jsem ven a potkala se s Maci u hlavní budovy.
"Je dobré vědět, že tě ještě nikdo nezabil," usmála se na mě.
"Můžu o tobě říct to samé."
"Neměla bys jít za Aidem? Dřív než ho Zero přizabije? Než jsem sem šla, byli spolu u chlapecké části kolejí."
Povzdychla jsem si. Ta holka mi to vůbec neulehčovala.
"Doufala jsem, že si pokecáme a zatrénujeme, ne, že mu budu dělat chůvu."
"To počká."
"Fajn, fajn. Vyhrála jsi. Jdu za nimi."

Do soukromého pokoje jsem se dostala jednodušeji, než jsem čekala. Aido seděl v jídelně za stolem a tvářil se jak boží umučení. Yuki se Zerem museli být teda v kuchyni.
"Říkala jsem si, kam jsi zmizel," sedla jsem si naproti němu.
"Já… nemůžu tam být. Ne sám."
"A já jsem asi vzduch, co?" podotkla jsem kousavě.
"Tak jsem to nemyslel," bránil se.
"Bojíš se, že bych tě taky mohla zabít, že?" dívala jsem se nad jeho hlavu, a proto jsem si jeho překvapený výraz mohla jenom představovat.
"Alex-chan," natočila jsem hlavu ke dveřím a usmála se na Yuki.
"Doufám, že vám Aido nezpůsobil moc problémů," pokývla jsem hlavou.
"Ne, vůbec ne! Zero dělá večeři, dáš si s námi?"
"Ráda."
"Trvá to dlouho!" vykřikl Aido.
"Řekl, že udělá další, tak si zatím dej tablety!" postavila před něj dívka černou krabičku.
"Ty jsou Kirya, že? Neboj se, jsem genius a všímání si takových věcí je pro mě přirozenost."
Musela jsem se ze srdce zasmát. Yuki na mě hleděla jako bych spadla z višně a Aido trucoval.
"Nikdy jsem tě neviděla se takhle smát, Alex-chan," vydechla dívka.
"Když o tom tak mluvíš, já také ne. Svědčí ti to," přitakal Aido a já je oba sjela pohledem.
"Přece si nebudu kazit reputaci," odvrkla jsem a přestala sledovat jejich další konverzaci, která se týkala Kurana.
"Věřím mu, i kdyby mě měl zradit." Tahle věta mě donutila jim věnovat pozornost.
"Ach Yuki…." povzdychla jsem si, "někdy skutečně nevím, co si o tobě a Kuranovi mám myslet."

Aido se zavřel v koupelně a já zatím seděla ve společné místnosti a přemýšlela. Vím, že Kain má potajmu projít zápisky v Aidově domě a najít na Kurana vše, co se dá. Nebude dlouho trvat a brzy se objeví náš skutečný nepřítel. S Maci jsem vykoumala, že spíš, než abychom měnili děj, tak půjdeme po jeho proudu. Měla jsem teorii, že jsme v našem světě umřeli a dostali možnost žít život tady. Povzdychla jsem si a zakryla si předloktím oči. Vzduchem se začala nést vůně Yukiny krve.
Vstala jsem a vyšla z místnosti. Aido stál uprostřed chodby a vypadal značně nejistě. Sledovala jsem ho, jak odešel do Měsíčního domu, a věděla, že tentokrát do Kanameho pracovny vstoupí.

"Kaname-sama něco plánuje, že ano?" netušila jsem, že o mně ví, když jsem nakoukla do jeho a Kainova pokoje.
"Má cenu ti na to odpovídat?" zavřela jsem za sebou dveře a přešla až k jeho posteli, na které seděl, nohy pokrčené a přitažené na hruď. Sedla jsem si vedle něho, objala ho kolem ramen a přitiskla si ho k sobě.
"Proč jsi tady, Alex-chan? Proč jsi zůstala ve škole a nevrátila se domů?" Chtěla jsem mu říct pravdu, skutečně chtěla. Jenomže si až moc cením svých vzpomínek na to, abych je ztratila.
"Já se nemám kam vrátit, Hanabuso. Tak to je. Jsem…" na chvíli jsem se odmlčela, "… sama."
Natočil hlavu a podíval se na mě.
"No a taky na tebe musí někdo dohlédnout," rozstrapatila jsem mu vlasy a nuceně se usmála.
"Jsi divná. Celá tvoje existence," oznámil mi a stáhl mě sebou na polštář.
"Jo, já vím," položila jsem mu hlavu na rameno a nechala ho, aby nás přikryl, "a proto mě máte tak rádi."
"Jak jsi to jen posledně řekla, Alex-chan," chvilku přemýšlel, "nefandi si."
Zasmála jsem se a nechala ho, aby mi kolem ramen protáhl ruku a přitiskl si mě k boku.
"Dobrou noc, Hanabuso."
"Dobrou noc, Alex-chan."

 


Komentáře

1 Anora | 12. ledna 2015 v 15:42 | Reagovat

Fajn kapitolka. Mimochodem budou ještě nějaké další kapitoly Shewolf?

2 Allassa | 13. ledna 2015 v 0:37 | Reagovat

Časem určitě jo. Ale kdy to nevím, nějak mě přestalo bavit tu povídku psát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama