Nouzové řešení - 17. kapitola

22. prosince 2018 v 1:35 | Allassa |  3. Nouzové řešení
Hezký předvánoční čas Vám všem přeji.
Po více jak měsíci jsem zpátky s novou kapitolou Nouzového řešení. Je taková nic neříkající, trošku posouvá děj, slibuji, že v příštích se bude konečně něco dít.
Dovolte mi Vám všem popřát veselé a klidné Vánoce. A šťastný Nový rok. Pokud bych měla bilancovat, od roku 2014 byl tento rok bohatší na posty. 26 příspěvků za celý rok je sice méně, než v kolik jsem doufala, ale pořád je to úspěch.
Plus... od listopadu mám nové tetování na stehně, protože bych řekla, že stejně jako Allassa v Pánovi prstenů, tak i ve světě Marvelu našla svůj domov.
Užívejte a doufám, že další rok bude na povídky mnohem štědrejší.



- TIME SKIP O NĚKOLIK TÝDNŮ - PROSINEC 2018 -
Zmítala jsem se pod peřinou a drásala nehty o matraci. Nebo jsem se o to aspoň snažila, Soldat mi je stříhá nakrátko abych si při těchto záchvatech neublížila. Říká, že je to pro moje dobro. Balancuje na hraně a riskuje sebe i můj život. Ne, že by mi v této chvíli na něm nějak záleželo, jen jsem chtěla, aby to přestalo. Celé mé tělo se zmítalo mezi ohněm a ledem, mezi potem a třesem, v ústech jsem měla sucho a krev mi vřela v žilách…
"Nevydržím…" zaskřehotala jsem a hodila hlavou do boku, kde seděl na své posteli a sledoval mě.
"Musíš, není jiná cesta."
"Dej mi dávku."
"Jaký by to pak mělo smysl?"
"Soldat…" zasténala jsem, když se mě tělo znovu roztřepalo pod návalem chladu.
Povzdychl si, něco, na co jsem si u něj teprve zvykala. Moment, to nebyl on. Soldat nevzdychá. To ten druhý.
"Bucky…"
"Jsme na půlce dávky, děláš obrovské pokroky. Prosím, vydrž to ještě několik hodin. Kdo ví, kdy budeme mít takovou šanci příště," promluvil, zatímco přešel ke mně, kde si klekl k mému boku a přidržel mi ruce tak, abych si nemohla ublížit.
"Je to peklo, Bucky."
"Já vím, Allass… a věř mi, že ani jednomu z nás není příjemné tě tomuto vystavovat, ale pokud nechceš skončit jako slintající panenka, je to nutné."
Ničemu jsem nerozuměla, nic nechápala, ale podvědomě jsem tomuto muži věřila. Chránil mě, staral se o mé potřeby, jídlo, hygienu, spánek… snažil se mě vrátit do toho čemu on říkal skutečná realita. Věc, která mi byla násilím vymazána a nahrazena jinou, smyšlenou, kde pracuji pro Hydru, která nás chrání před vládní skupinou složenou z hrdinů zvaných Avengers. Kterých jsem v Buckyho realitě součástí. Dokud se dostanu zpod vlivu telepatického mimozemšťana, elektrického křesla a mimozemské drogy, která se projevila jako vysoce návyková. Taky mě při každodenním braní pomalu zabíjela, i když to prakticky nemá být možné. Nejsem si už ale ničím z toho jistá.
"Co je pravda a co je lež?" zašeptala jsem a málem si prokousla ret při dalším záškubu svalů. Bucky mi mezi zuby vložil něco měkkého. Tričko. Mikinu. Možná nějaký jiný kus oblečení. Nevnímala jsem už to, co se děje kolem mě. Věděla jsem jenom jedno. Chci, aby tohle už skončilo. Nejlépe hned. Což se bohužel po několik příštích hodin nestane, pokud se nade mnou Bucky nebo Soldat neslitují. I kdyby to ten první udělal, druhý mu v tom zabrání. Silnější vůle vždy u něho vyhraje. Při mé momentální smůle, to vždy byl nemilosrdný Soldat.

Probuzení nebylo příjemné. To ostatně nikdy po našich bezdrogových seansích, ale nyní někdo se mnou dost nevybíravě třásl. A taky mi vzal peřinu. Zasténala jsem.
"Soldat, co se…" otevřela jsem oči, "…děje?" Ale muž, který se mnou nevybíravě lomcoval nebyl Bucky ani jeho schizofrenní já. Přikrčila jsem se a posunula na polštář. Tričko, co jsem používala na spaní mi sklouzlo na jedno rameno a já se zachvěla, protože v místnosti muselo být tak možná deset stupňů. Jestli nad nulou nebo pod, jsem si nebyla jistá, sledovala jsem muže vedle postele, který pustil peřinu na zem s úšklebkem. Polkla jsem a navlhčila si rty. Já ho znala… nebo spíše asi moje tělo, protože se mi rozbrněl žaludek jako by tam bylo hejno motýlů.
"Překvapení, princezno," udělal krok ke mně, já se ani nepohnula, když vzal pramen mých vlasů a nechal si ho proklouznout mezi prsty, "chyběl jsem ti?"
Málem jsem zakývala hlavou, že ano, ale pak jsem si začala uvědomovat, že tohle vlastně není dobré. Ani trochu.
"Brocku?" hlesla jsem a on se ušklíbl na jeden koutek rtů.
"Jsem rád, že si mě ještě pamatuješ."
"Kde je Soldat? Co tady děláš?" přesunula jsem se na druhou stranu postele a sestoupila na peřinu na zemi. Věděla jsem, že beton pod ní bude fakt studený a neměla jsem odvahu na něho teď bosky stoupnout.
"Vypadá to, že se zdržel. Mám tě na starost, zatímco bude pryč. Obleč se, dneska je tvůj šťastný den."
Nechápavě jsem se na něho podívala.
"Strávíš ho se mnou," přešel k židličce, kde si sedl a nohy vyhodil na postel, "i v noci."
Motýli se najednou zbláznili a já se musela kousnout do rtu a připomenout si, že tento muž je můj nepřítel. A že by mě Bucky… no spíš Soldat asi zabil, kdybych s ním něco měla. Pozvedl obočí a naznačil mi, že bych si měla pohnout. Kousla jsem se silněji, když jsem se otáčela pro věci. No, asi to s tím zabitím nakonec risknu. Čím míň drogy jsem brala, tím víc jsem si uvědomovala věci kolem sebe a hlavně sebe. A mé potřeby. Překvapivě jsem na ně přišla až teď.
"Soldat mě zabije," zamumlala jsem si pro sebe a konečně se začala převlékat.

Na chvíli jsem čekala, že se mnou Rumlow nebude zacházet hezky. Ano, přesně jsem si pamatovala, jak jsme se viděli naposled, což ale on nemohl vědět. Všichni měli dojem, že mé vzpomínky jsou všechny pořád změněné a vymazané. Hlavně ty důležité, týkající se výměny mých pečovatelů a míst, kde jsme byli. Dle Soldata tohle byl za tu dobu, co nás věznili, třetí kryt, ve kterém jsme přebývali. Kryt, bunkr, podzemní komplex, je jedno, co to bylo, všechny byli stejně stavěné, takže mi skutečně nepřišlo, že jsem posledních pár měsíců trávila na Aljašce, v Kanadě či Sibiři. Nechápu tu posedlost zimou a sněhem. Z mých úvah mě přerušila ruka s talířem, který přede mnou přistál na stole v jídelně. Zvedla jsem pohled na Rumlowa. Zatím jsme spolu absolvovali snídani, střelnici, nyní oběd. Bez nějakých problémů. Jako bychom se takhle scházeli každý den. Bohužel jsem ještě nebyla ve stavu, kdy jsem to byla schopna plně pochopit, ale časem… časem… nevím co bude časem. Zvedla jsem příbor a pustila se do jídla, zatímco mě velitel STRIKE týmu sledoval od svého oběda.
"Zhubla jsi," konstatoval, "Barnes se o tebe nestará zrovna ukázkově."
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, jak mu na toto odpovědět a neprozradit to, že vím, že jídlo máme na příděl a díky absťákům mám pořád hlad a nízký příjem jídla způsobil, že můj metabolismus bral z těch slabých zásob, co mé tělo mělo.
"Alexandro."
Zaražené jsem stopla vidličku s kusem kuřete v půli cesty a podívala se na něj. Byla to zkouška? Měla jsem reagovat na mé skutečné jméno nebo ne? Tuhle situaci jsem nečekala, nevěděla jsem, zda mě při posledním sezení měli nebo neměli naprogramovat na mé skutečné jméno nebo na Allassu, pod kterou mě všichni znají.
"A-ano?" zašeptala jsem, v krku mi najednou vyschlo, ale zvedla jsem pohled z talíře.
"Jen jsem chtěl konečně získat trošku tvé pozornosti, princezno. Celou dobu jsi mimo. Myslíš na Soldata, kdy se vrátí a budeš se moct zpátky zavřít do cely?" Žárlivost proplula do jeho hlasu.
"Já… ne… možná… teda chci říct, že… já nevím," frustrovaně jsem položila příbor a opřela se do židle. Štvalo mě, že jsem se nemohla nebo spíše nedokázala plně vyjádřit, protože jsem nevěděla, jak mám v interakci s jinými reagovat. Ne v této době, kdy jsem sama ještě nevěděla, co je realita.
Bedlivě mě sledoval, napodobil moji pozici s tím, že ještě překřížil ruce na hrudi. V místnosti naštěstí bylo jen pár lidí, takže jsme měli malé soukromí.
"Řekni mi, co se ti teď honí hlavou?"
Kousla jsem se do rtu. Znovu. Jestli v tomto budu pokračovat, budou rozkousané do krve.
"Co se mnou chceš dělat, co zamýšlíš? Proč je Soldat déle pryč?" jmenovala jsem skutečně věci, co mi přišlo na mysl.
"Dělám ti společnost. Nelíbilo by se ti být sama další dva tři dny v pokoji, než přijde zpět z mise a bude se ti věnovat."
"Nikdy nebyl tak dlouho pryč. Vždy několik hodin, den maximálně."
"Nic netrvá věčně, princezno," vstal a naznačil mi hlavou, že odcházíme, "jdeme pro tvé věci na spaní, zabydlíš se u mě." Z pohledu, který mi poté věnoval se mi roztřásli kolena a já si ten ret vážně prokousla.
 


Komentáře

1 KanatoTeddy KurumiShimizu | Web | 27. prosince 2018 v 18:52 | Reagovat

Moc hezké :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama