Nouzové řešení - 18. kapitola

9. března 2019 v 22:07 | Allassa |  3. Nouzové řešení
Zdravíčko!
Dneska jsem se vrátila z Captain Marvel. Na můj vkus hrozně zdlouhavý začátek, pak se to už dalo a zaujalo mě to. Nebyl to špatný film, ale u mě určitě ne jeden z těch nejlepších. Už se těším na nové Avengery. Snad mě nezklamou.
Dopsala jsem konečně kapitolu a třeba začnu i další, povedlo se mi dneska trošku rozepsat.
Uvidím, jak to půjde dál.


Nebudu popisovat, jaká noc to byla, můžu jen říct, že Brock raději bral, než dával. A já skončila stejně nevyspaná a citlivá na mnoha místech těla. A co jsem dostala za odměnu? Křeslo. Mata Hari ze mě nebude.
Probudil mě pocit studeného hadru na mém spánku. Otevřela jsem oči a zaostřila, hned po čemž jsem se schoulila do klubíčka a přesunula se na začátek postele.
"Allass. To jsem já," provinilý Buckyho hlas. Zvedla jsem hlavu od kolen a skutečně, seděl na posteli s ručníkem v ruce a v jeho očích se leskly slzy. Vystřelila jsem jako kobra a obejmula ho.
"Prosím, už nikam neodcházej, Bucky. Prosím. Já nechci zpátky k Rumlowovi," vzlykala jsem a brečela mu do trička na rameni.
"Já neodešel. Celou dobu jsem byl na základně. Já… neuposlechl jsem rozkaz a… odnesla jsi to ty. Oni mě… donutili se dívat, co ti prováděli celé ty tři dny."
"Na vše?" zašeptala jsem a popotáhla. Neodpověděl a ani nemusel. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale nedovolil mi to. Najednou jsem se cítila hrozně potřísněná a špinavá.
"Dostanu nás odsud. Maximoff se vzpamatoval natolik, že zvládl utéct, posily už určitě budou na cestě," hladil mě po vlasech, zatímco já hysterčila.
"Zabijí nás, Avengers nás přece zabijí," opakovala jsem to jako mantru, "Hydra nás ochrání."
Mlčel, ale cítila jsem, jak se mu napnuly svaly po celém těle. Nemohla jsem za to, byla jsem tak naprogramovaná, věřila jsem tomu.
"Nedovolím, aby tě kdokoli zabil."
Připomínat mu, že jsem poslední tři dny byla vydána na milost a nemilost lidem, kteří mě mohli zabít jediným kývnutím hlavy, jsem si nechala pro sebe.

-TIME SKIP ÚNOR 2019-
Vzbudila mě hrozná zima. Třásla jsem se po celém těle a deka, kterou jsem byla přikrytá moc tepla neposkytovala. Cítila jsem, jak mi drkotají zuby. Nevěděla jsem, zda je den nebo noc, všude byla tma. Chvíli jsem naslouchala, ale krom svých zubů a dechu jsem neslyšela nikoho. Bucky tady nebyl. Soldat také ne. Roztřásla jsem se víc, když jsem si představila jednu z možností, proč tomu tak je.
"Ne," vydechla jsem a zatnula zuby, "kdyby mě chtěli předhodit Rumlowovi nebo STRIKE týmu, už bych tam byla."
Posledních několik dní bylo skutečnou noční můrou. Do Buckyho rvali některé dny inhibitor a on bez toho, aby přijal, kdo Winter Soldier je, že je jeho nedílnou součástí, tak nebyl schopen splnit jejich mise tak, jak přesně oni chtěli. Trpěla jsem za to já. Kolikrát, když mě vrátili zpět sem do Buckyho cely, jsem si přála, abych byla mrtvá. Abych další den neotevřela oči s hrůzou, co nebo kdo mě v něm čeká. Dávali mi i minimální množství drogy, takže jsem měla kontinuální absťák a byla jsem natolik vnímavá, že jsem si velice dobře uvědomovala, co se děje. To na tom bylo to nejhorší.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem neslyšela odemykání v zámku. Dovnitř nepadl kužel světla, jak to bylo vždy při otevření dveří, když vevnitř byla tma. Schoulila jsem se do ještě menšího klubíčka a vzlykla. Určitě si pro mě přišli, zase Bucky zklamal jejich velitele a já skončím v křesle nebo v Rumlowově posteli…
"Děvočka."
"Soldat?" zašeptala jsem a slyšela jsem zavírání dveří. Vystrčila jsem hlavu spod deky, ale pořád jsem nic neviděla. V pokoji bez světel vládla absolutní tma. Ale on mě našel, ucítila jsem jeho ruku na vršku své hlavy.
"Už to začalo. Nebude to dlouho trvat. Někdo vyřadil přísun energie a jejich záložní generátor nemá naftu," šeptal, zatímco rukou projížděl po kontuře mého těla. Taky neviděl, a to mě trošku potěšilo.
"Co?" posunula jsem se dozadu, jednou rukou šátrajíc, kde je konec postele, abych nespadla na studenou zem, "Je mi hrozná zima."
Pochopil mou narážku a ucítila jsem, jak si nejdřív sedl a pak lehl ke mně.
"Rozvod tepla vypadl jako první. Zamkli nás tady, ale čekám, že mě povolají do obrany," vytáhnul spode mě kus deky a přehodil ji přes sebe. Přitom si mě přitiskl k hrudi a obejmul mě, dělíc se o své teplo.
"Budu pojistka?" zuby mi pořád drkotali a já se do jeho hrudi snažila zavrtat. Vyhrbil se a obklopil mě, co nejvíce to šlo, jeho dech mě hřál na šíji. Neodpověděl. Nemusel, věděla jsem to i bez něho.
"Nemůžeš mě předtím, než přijdou…"
"Ne."
"Soldat… nevydržím to. Ještě jedno, dvě znásilnění nebo křesla a moje mysl to nepobere, jsem psychicky na dně, nenávidím se."
"Nezabiji tě."
Rozbrečela jsem se. To jsem teď v poslední době dělala často a on si zvykl. Prostě mě jen držel a mluvil v ruštině, které jsem pořád nerozuměla a čekal, až vyčerpáním usnu. Takhle to bylo pokaždé. Stal se mým útočištěm, někým, koho dotek mě nenutil cuknout a utéct. Někým, kdo mě sbíral po kousíčkách a slepoval dohromady, aby mě za nějaký čas mohli znovu rozbít. Stala jsem se na něm závislá. Na jeho přítomnosti, která mě držela v rámci možností alespoň minimálně příčetnou. Usnula jsem a bylo mi trochu tepleji.

"Allass," ušní boltec mi ovál teplý dech a já se probouzela zachvěním. Ležela jsem na boku čelem k Buckymu, který mě pořád držel.
"Ano?" zašeptala jsem, ale v pokoji byla pořád taková tma, že jsem neviděla na špičku svého nosu.
"Chci, abys hned po tom, co mě povolají, utekla. Nechám dveře přivřené, nevšimnou si v tom chaosu, že nezaklaply. Rozumíš?"
"Da," přikývla jsem, "rozumím, ale… kam mám utíkat?" Orientace v prostoru nebyla zrovna moje silná stránka.
"Kamkoli, hlavně k někomu, kdo má znaky SHIELDu na uniformě. Nebo jak uvidíš někoho, komu bys mohla věřit, ano?"
"Soldat a co bude s tebou?" To už vstával a já se posadila, rukou šátrajíc mezi námi, než jsem našla jeho kovovou a sjela po ní k jeho dlani.
"O mě se neboj. Postarej se o sebe, musíš se dostat k Avengers, Já si tě potom najdu," ucítila jsem, jak zatáhl za moji ruku a já mu skončila na hrudníku s jeho bradou na vršku mé hlavy.
"Slibuješ?" zašeptala jsem.
"Slibuji." Víc říkat nemusel, ale i tak se mi do očí nahrnuli slzy, když se otevřeli dveře a voják zde zakřičel do místnosti, aby Winter Soldier vyšel ven. Do místnosti vpadl kužel světla z baterky. Vzlykla jsem, když se odtáhl a on otočil hlavu a dívali jsme se na sebe možná pět sekund.
"Soldat, já…" začala jsem, ale zavrtěl hlavou a položil mi prst na rty.
"Najdu si tě. Jsi přece moje, pamatuješ?" s tímto vstal, vyprostil svou ruku z mé a za zvuku výstřelů odněkud z chodby, vyběhl ven. Zůstala jsem sama… a zámek na dveřích skutečně nezaklapl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama