Nouzové řešení - 19. kapitola

17. května 2019 v 21:38 | Allassa |  3. Nouzové řešení
Slíbená kapitola, jen ten konec se mi nějak nezdá... snad ta další bude lepší. Mám nějaké zdravotní problémy, takže moje mysl namísto nadšení ze psaní se zaobírá úplně jinými věcmi momentálně. Možná proto mi tato kapitola přijde chaotická... a skutečně jsem ji takto napsat nechtěla, ale když už vyšla ven, ať je tady. Snažím se vrátit ke kvalitě psaní, jaká byla před léty, ale přijde mi, jakoby to psal někdo jiný, mnohem lepší, talentovanější než já, co píšu teď.


Dostat se z cely v pomalu absolutní tmě mi trvalo několik minut. Plus jsem ještě hledala boty, ale žádné jsem nenašla. Přísahala bych, že ještě před posledním křeslem jsem jedny měla. Rozhodla jsem se tedy utéct tak, jak jsem byla, naboso, ve větším triku a teplácích. Z celého prostoru se ozývali výstřely a divné hučení. Světla ani nouzová nesvítila, sama jsem nevěděla, kam běžím, ale snažila jsem se nejdřív běžet od zdroje hluku, než mě napadlo, že kde se střílí, tak tam přece musí být záchrana. Ztratila jsem tím několik minut. Zaklela jsem a s rukou na zdi jsem zrychleným krokem mířila nazpátek. Díky droze jsem nebyla úplně schopna zjistit, kde se která část v tomto komplexu nachází, takže jsem prostě šla dopředu. Schody dolů, další chodba, znovu více schodů. Na nižším poschodí už byli kovové, ne betonové. A taky tam byli reflektory, takže jsem viděla na prostor pod sebou. Byla jsem na takovém ochozu a shlížela dolů, kde skutečně proti sobě bojovali skupinky mimozemšťanů, Hydry a SHIELDu. Rozběhla jsem se ke schodišti vedoucím dolů, protože pokud se mi povede projít tímto místem, na druhém konci jsem viděla otevřené vrata, které vedly určitě ven. Zasyčela jsem, když jsem sbíhala schody. Plosky nohou jsem měla docela sedřené, ale vidina svobody mi zastřela receptory bolesti. Aspoň do té doby, než mě zasáhla zbloudilí kulka a já se s výkřikem posadila na schod za sebou. Držela jsem si rameno a po tváři mi stékali slzy. Bolelo to jako čert, ale postavila jsem se a znovu začala scházet schody. Pod prsty jsem cítila, jak mi pulzuje krev z rány. To nebylo dobře, ale věděla jsem, že tam nemůžu zůstat a čekat, než si mě někdo všimne. Soldat mi řekl, abych utekla. A to mám v plánu splnit. Aby si mě mohl najít. Zatnula jsem zuby a prokousla si ret. Dostat se na druhou stranu hangáru a nenechat se zabít. Z úvah mě vyrušilo volání mého jména a zvuk pulzorů motoru. Zvedla jsem hlavu zrovna, když vedle mě přistál kovový oblek. Červenozlatý.
"Allasso! Díky Bohu! Jsi to ty!" vykřikl a obejmul mě. Vykřikla jsem a snažila se od něj dostat. Levou ruku jsem tak nějak přestávala cítit.
"Allasso? Co se děje? To jsem já, Tony!" maska se rozestoupila a ukázala tvář muže. Byl mi povědomý.
"Já tě znám, ale… já nevím kdo jsi," zašeptala jsem a udělala grimasu, když mi projela ramenem hrozná bolest. Zatnula jsem nehty do masa tam.
"Tony, Tony Stark, Allasso! To jsem já! Přišli jsme tě s Avengers zachránit. Tebe a Barnese." Hleděla jsem na něho jako srna ve světlometech auta.
"Zachránit, ano. On říkal, že mám utéct. Že mě najde," zadrmolila jsem a najednou jsem byla nějaká slabá a chtělo se mi spát.
"Do prdele práce, vždyť jsi postřelená," zaklel muž v brnění a jen tak tak mě stihl zachytit, když jsem se začala kácet dolů.
"On mě najde. Slíbil mi to. Dostane mě do bezpečí a postará se o mě," mumlala jsem, zatímco mě Tony ujišťoval, že se tak stane. To, že mě vzal do náruče a vzlétl jsem už nevnímala. Hlava mi klesla dozadu a oči se zavřely.
-POV třetí osoby-
Tony vylétl ven z podzemního hangáru bunkru do denního světla a letěl na helicarrier, který útočil ze vzduchu. Venku mrzlo, sníh pokrýval stromy v okolí i zemi, vzduch byl ledový a proto přidal, aby bezvládnou dívku dopravil co nejdříve k doktorům.
"Tony?" do komunikátoru se mu ozval kapitánův hlas, "Kam jsi sakra zmizel, máme tady práci, jestli sis nevšiml!"
"Tu teď máme tady taky. Našel jsem Allassu. Vypadá naprosto strašně, je postřelená a v bezvědomí, průstřel trefil tepnu, pokud ji hned nedostanu na ošetřovnu, tak mi vykrvácí v náručí! Tak promiň, že jsem si dovolil opustit boj, Steve, ale tahle žena má prioritu," zavrčel na něho a přistál před vstupem do lodě, který se hned otevřel a teď utíkal dovnitř.
"Je to skutečně ona?"
"Vypadá naprosto zlomeně, ale ano, je to ona. Trochu víc pomatenější, než si pamatuji, ale je to ona." To, že ho nepoznala jménem si zatím nechal pro sebe, třeba se to změní, když se vzpamatuje v bezpečí.
Dorazil na ošetřovnu, kde se jí hned ujali doktoři a sestry.
"Vracím se zpět, musíme najít ještě Barnese a pak se rychle stáhnout, Friday mi hlásila, že vyslali signál a posily budou na cestě."
"To nemáme moc času. Tak si pohni." Stark protočil oči a skočil z létající lodě dolů.
-O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI NA TAJNÉM MÍSTĚ VE WAKANDĚ, KDE SE USÍDLIL ZBYTEK AVENGERS - KVĚTEN 2019 -
"Jak jí je?" zaslechla jsem z místa, kde jsem seděla Stevův hlas. Musel se dneska vrátit z Ameriky.
"Nehorší se. Ale ani se nelepší. Skoro nejí, nemluví, nechodí. Mám o ni strach, Ameriko. Přivezl jsem Pepper s poslední várkou uprchlíků, ale ani ona se k ní nedostala," odpovídal mu Tony. IronMan. Ten, co mě našel v bunkru Hydry a zachránil. Pamatovala jsem si vše. Měli tady zařízení, které mě uvedlo do té správné reality, kde padouši jsou Hydra a my, Avengers, jsme ti, co to všechno projeli. Padlí hrdinové, kteří nezachránili svět před Thanosovou invazí. Stali jsme se otrokářskou kolonií. Aspoň tak mi to Pepper vysvětlila. Je jenom několik skrýší po celém světě, kde můžeme být v křehkém bezpečí, ale i ty jsou postupně odhalovány. Jak dlouho potrvá, než armády mimozemšťanů vstoupí i sem?
"Co to postřelení?" otočila jsem hlavu a dál se dívala z obrovského okna, u kterého jsem na zemi seděla. Venku bylo město pomísené s divokou džunglí a mě ten výhled uklidňoval. Taky tam byla přistávací plocha. To bylo důležité, velmi důležité.
"Plně zhojeno. Její tělo se snaží opravit samo, ale moc mu nepomáhá," Tony si povzdychl a já to slyšela až k sobě, "po tom, čím si prošla, se nedivím, jak se chová. I dnes mám noční můry z toho, jak jsem ji našel a co vše nám doktoři řekli, že se jí muselo stát."
"Loki nepomohl? Nedostal ji z letargie?" Zavrtění hlavou IronMana jsem si jenom domyslela. Jo, než Loki odletěl s Natashou a Bannerem do Evropy, tak se snažil ke mně chovat mile nebo spíš tak, jak předtím, jenomže u mě to skončilo křikem, útokem a skrčením se v rohu pokoje. A to mi chtěl dát jen pusu na čelo. Zachvěla jsem se a přinutila se myslet na něco jiného. Z quinjetu, který se dole odmaskoval vystoupil Barton s nějakou ženou a třemi dětmi. Ucítila jsem něco vzdáleně podobné úlevě, protože to bylo asi šest dní, co je odletěl hledat. Zmizeli mi z dohledu a já se zpátky zaposlouchala do rozhovoru dvou mužů stojících u dlouhého stolu.
"Mise dopadla dobře. Zvládli jsme se všechny najít dřív než verbíři," takže mluvili o misi, poslouchala jsem je jen napůl. Zavřela jsem se do sebe, do svého malého světa, kde jsem si rusky opakovala věty, kterým jsem nerozuměla, ale uklidňovaly mě. Pamatuji si, že Nataša na mě mluvila tímto jazykem, ale nevěděla jsem, co říká, neumím rusky než pár základních slovíček. Vím, že pak vstala a Tonymu říkala něco ve smyslu, že papouškuji tak čtyři věty pořád dokola aniž bych rozuměla významu, ale že to není nic zlého. V překladě by většina zněla asi: "Postarám se o tebe, nikdo ti víc neublíží, jsi u mě, jsi v pořádku. Ochráním tě před vším zlým, co přijde, zabiju všechny, kdo se postaví proti mně s úmyslem tě zranit." A nejdůležitější: "Neboj se toho, co přijde, protože ať jsi kdekoliv, já tě najdu, dievočka. Jsi moje. " A já čekala… nejdřív dny po probuzení, pak týdny, měsíce, dva… čekám dál.

Do přítomnosti mě vrátili kroky několika nohou, výskot a zvuky narážejících těl v objetí. Zamručela jsem, rušilo mě to, ale byla jsem to já, kdo si v hlavní poradní místnosti udělal svůj velín. Na zemi u okna, které pokrývalo větší část venkovní stěny.
"Kdo je to?" uslyšela jsem ženský hlas, ale neotočila se po něm. Obejmula jsem si kolena a začala si recitovat jeho věty v ruštině.
"Allassa. Seznámil bych vás, ale… nevíme, jak moc je v této chvíli stabilní. Bude lepší, kdy se budou děti od ní držet dál." To byl Steve.
"Je nebezpečná?"
"To nevím. Asi nikdo to neví," přešli do šepotu, "je to ta žena, jak jsme spolu mluvili, že byla uvězněna a mučena v Hydře s Pietrem. Ona mnohem hůř. Má epizody. Nechci a určitě ani ona, aby někomu ublížila."
"Rozumím. Neměla by potom být někde zavřená?"
Nechtěla jsem dál poslouchat, rychle jsem vstala, čímž se Steve přesunul před ženu, která držela asi tříletého kluka na rukách.
"Steve," řekla jsem a můj hlas byl drsný časem, po který jsem ho nepoužívala. Chtěla jsem mu říct, jak to bolí, jak mě to spaluje srdce a ničí, když vidím, jak jsou v mé přítomnosti napnutí, jako by čekali útok vzteklého zvířete. Neřekla jsem víc, nepodívala jsem se jim do očí, ale odešla jsem bočním vchodem míříc pryč. Slzy, tlačící se do očí jsem zahnala pryč, když jsem se rozběhla do svého pokoje dřív, než někoho potkám.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama